Cesta tam a zase zpátky, aneb jak jezdím vařit kafe

Vstanu v 6, abych byla v půl 8 na pozemku.

Abych zapojila čerpadlo, aby omítkáři mohli začít stříkat ty naše sádrové krasavice.

Rozkaz zněl jasně - zapnout čerpadlo, jinak bude mazec!

Když tam dorazím, v domečku už se svítí.

Nejkrásnější pocit na světě! Už abychom si tam mohli svítit my.

Jdu se podívat do domečku, a tam sedí omítkáři. Snídající. Čtoucí si noviny. Zírající.

"Omlouvám se, bylo mi řečeno, že tu budete až na 8 hodinu. Dáte si kafe?"

"Jo" - "Jo" - "Jo. S mlíkem."

"Já jsem přijela zapojit to čerpadlo, abyste mohli začít s těma omítkama."

"Ale my je dneska dělat nebudem. Dneska děláme jen přípravy. To jste sem jela zbytečně. Hehe."

Nechápu, že by vtip?

"Ale mně bylo řečeno, že přípravy jste dělali včera, proto jsem sem jela."

"No budeme dělat lišty a tak. To děsně trvá."

Hm. Aha.

"A kdy to bude asi tak hotové?"

- původní dohoda zněla "v pátek"

"Jo pani, určitě ještě příští tejden. MY TOTIŽ O VÍKENDECH NEMAKÁME!!!"

Hromové zaburácení. Jo, jasně, já vás do toho budu nutit těžko.

Udělám to kafe, kafe, kafe s mlíkem a prchám.

Dorazím domů po 9 hodině, nevyspalá a otrávená. Volá stavbyvedoucí a šíleně se omlouvá. Prý na něj včera řvali, ať kouká majitel naklusat a zapnout čerpadlo. Teď zase, že to naše čerpadlo má na ně malý tlak. A že vlastně nemakaj ani v pátek.

No, jak řekl lord - "A proč já musím?"